Martin Prokš, Marek Přikryl
STAKO Hradec Králové
Národní kulturní památka Automatické mlýny je jedním z prvních děl architekta Josefa Gočára. Monumentální mlýnskou budovu na břehu Chrudimky v centru Pardubic navrhl architekt Gočár roku 1909 pro bratry Winternitzovy. V roce 1924 byl komplex rozšířen o obilné silo, jehož konverzí jsme se zabývali. Mlýny fungovaly nepřetržitě více než 100 let, a to do roku 2013. Od roku 2016 prochází mlýnský brownfield proměnou na kulturně-společenskou městskou čtvrť.
Areál Mlýnů tvoří dohromady více budov a institucí (krajská Gočárova galerie, městská galerie Gampa, centrální školní dílny Sféra, Infocentrum a Silo), které jsou propojeny cihelným kobercem a nepochybně i zvláštním napětím mezi nimi. Každý z autorů uchopil svou stavbu jinak. Všechny budovy se tím ale vzájemně posilují a díky tomu vytvářejí živou část města. Na celku se podíleli výborní architekti Zdeněk Balík, Jan Šépka, Petr Všetečka a investor Lukáš Smetana.
Hlavní náplní konverze Sila je společenská funkce, která po sto letech nahradila funkci průmyslovou. V horním sále se konají divadla, přednášky, koncerty, společenské akce. Střešní terasa s barem nabízí vyhlídku na město. V nově zpřístupněných obilných násypkách, kde je vidět samotná podstata sila, je výstavní prostor. Parter sila je krytým veřejným prostorem a suterén s veřejnými toaletami zajišťuje zázemí pro celé nové náměstí.
Úvahy o hlavním vstupu vedly k rozhodnutí vytvořit pod zásobníky volně přístupný veřejný prostor. Myšlenka otevření budovy do náměstí šla ruku v ruce s celkovým otevřením areálu městu po více než sto letech. Otevření bran, otevření parteru. Otevřeli jsme i cihelný sokl velkým otvorem, který byl doposud tajemně uzavřený.
Stejně jako v minulosti silo dnes propojuje jedno komunikační jádro. Hlavní změnou je vložení sálu do bývalého technologického prostoru v šestém podlaží. Zde má výsostnou polohu nad celým areálem. Společně se sálem je bezbariérově zpřístupněna i střecha objektu. Pro silo typickou vertikalitu podporují sklobetonové podlahy v parteru a v sálu a vytvářejí pro světlo dráhu přes všechna podlaží až do suterénu. Suterén – téměř podsvětí – byl vyhlouben mezi masivními sloupy a slouží jako zázemí hygienické i technické.
Úpravy interiéru jsou civilní, barvy a cihly jsou přenechány fasádám, rejstřík materiálů standardní. Původní povrchy jsou ponechány včetně patiny, různých odvrtů a šrámů po vybouraných příčkách. Zjednodušeně lze říci, že snahou je rozvinout dům v jeho racionalitě i monumentalitě.
Stavební zásahy se týkaly zejména kompletního podsklepení objektu, vložením komunikačního jádra a vybudováním sálového prostoru na místě sloupové síně v 6. podlaží. Stav sto let starého betonu, odpovídajícímu dnes přibližně třídě C16/20, byl velmi dobrý, nevykazoval žádné poruchy a nebyla nutná sanace. Vodorovné konstrukce ale nevyhovovaly požadovaným zatížením a proto byly všechny nahrazeny novými.
Suterén se vzhledem k úrovni hladiny podzemní vody realizoval jako bílá vana z vodostavebního betonu v pohledové kvalitě se stěnami tl. 300 mm. Celá konstrukce je uložena na stávající základové patky a spřažena se sloupy. Výpočtem bylo ověřeno riziko vztlaku. Mezi trámy skeletu byla na celou výšku objektu vybetonována výtahová šachta. Šachtu obepíná ocelové schodnice z roštů, kotvené přes schodnice do stěn šachty. Specifickou situací bylo vyřezání otvorů o velikosti dveří (920/2250 mm) do monolitických stěn zásobníků obilí.
Pro nový sál se v 6.NP odstranil strop, sloupy, střešní deska a atika. Z původní konstrukce zůstalo pouze obvodové zdivo. Po ubourání střešní desky se statické schéma změnilo z rámu na volně stojící stěny, vetknuté do stropní desky a proto byly stěny po dobu prací ztužené dočasnou ocelovou konstrukcí. V obvodovém zdivu se ke stávajícím sloupům přibetonovaly nové ve tvaru C. Realizovala se pochozí plochá střecha, atika byla zpětně vyzděna, šachtu ukončila střešní nástavba z pohledového betonu.
Určujícím bodem požárně bezpečnostního řešení byly společenský sál ve výšce 6.NP a střešní terasa, ze kterých vede pouze jedna úniková cesta. Schodišťový prostor je chráněnou únikovou cestou typu B s nuceným přetlakovým větráním. Ventilátor je umístěn v suterénu, výdech je ve střešní nástavbě. Prefabrikované sklobetonové podlahové panely v přízemí a v sále mají i požárně dělící funkci a jako celek tyto atypické prvky vykazují odolnost až 90 minut.
Objekt je vytápěn částečně. Nadzemní vytápěné prostory jsou vzhledem k památkově chráněným fasádám zaizolovány zevnitř. Použity byly kalcium-silikátové desky tl. 75 mm, které v rámci celoroční bilance vodních par nezatěžují stávající konstrukce. Objekt je vytápěn tepelným čerpadlem země – voda, kde zdroj tepla tvoří šest geotermálních vrtů hloubky 120 m v přední části areálu. Vzduchotechnika je decentralizovaná, vybavená rekuperací, hlavní jednotka pro větrání sálu je umístěna na střeše nástavby v 8.NP. Veškeré systémy vytápění, větrání a osvětlení jsou napojeny na dálkové řízení a dohled.
