Martin Hejl, Lenka Hejlová, Jan Nálepa, Katarína Košutová, Daniel Pošta, Natália Kaňová, Patrik Hábl
Pink Productions, AVT Group, Scenografie, zetzetzet, Patrik Hábl, Michal Rataj ST.dio, Barrisol, Etna iGuzzini
Obrazárny. Průhledy do jiných prostorů a životů. Šupiny okamžiků uvízlých na zdech dostávají nyní nový rozměr vdechnutý časem.
Zrcadla, echa slavných barokních sálů, iluzorní kouzlo, které prostory prodlužuje nebo rozšiřuje, z mála vytváří mnohost. Pohyblivé obrazy a artefakty vrací do bezčasí přítomnosti. Návštěvník hledí do tváře oživlé paměti. Živé potkává oživené. To vše chrání monumentální závěsy, které dávají celému zážitku akustickou přívětivost a měkkost.
Žijeme v dynamickém věku. Objevujeme šťastné náhody, k nimž dochází při změnách programu, které architektura expozice provokuje. A tak výstava potkává město a město potkává výstavu.
Budova neustále žije.
První sál, podvečer. Záplavy sužují nábřeží i židovské město. Provinční Praha si zachovává svůj barokní ráz. Šrámy po francouzském a pruském obléhání jsou dosud viditelné. Je městem, jehož ulicemi kdysi kráčel Mozart a Dientzenhofer.
Druhý sál, světlo slábne. Prostor obývá každodennost. Z ulic mizí poslední trhovci. Toulavé děti hledí do tváře návštěvníkům. Se soumrakem se objevuje pražský polosvět. Živelnější, smyslnější, nebezpečnější část Prahy.
Třetí sál, jezy čeří řeku. Modlitbu v synagoze střídá klapání kopyt. Nocí se nesou něžné tóny houslí a violy, než je umlčí zvuk zvonů. Dostat se tak výš, než dokáže nadhled z Petřínského vrchu, než umožňuje věž katedrály sv. Víta. Podívat se na Prahu z nebe a pochopit, jak tento odlitek tisíců životů funguje.
Čtvrtý sál, před úsvitem. Město, pavučina křivolakých uliček. Stovky střech, věží a věžiček. Nekonečná červeň lemující oba břehy Vltavy. Velkolepé, jako pohled Boží.
Pátý sál, úsvit. Proplouváme korytem Vltavy. Před očima se nám míhají nábřeží, přibývají mosty. Židovským městem se proráží bulvár. Silueta Pražského hradu se nám mění. Na horizontu se objevuje Letná a Vinohrady. Praha se proměňuje, roste. Směřuje k 20. století.
Sál jednoho monumentálního obrazu – sál pro kino projekce a přednášky.
Sál osmi figurálních obrazů – sál flexibilní, proměnlivý od labyrintu po obrazový koridor.
Sál triptychu, v němž se návštěvník ocitá uvnitř monumentálního (současného) malířského gesta – sál určený pro divadlo a společenské akce.
Sál levitujících modelů a dvanácti skleněných sloupů. Sál určený k blízkému studování Langweilova modelu.
Sál dvojitého panoramatu – určený pro módní přehlídky současné multimediální show.
Jak v postcovidové době oživit roli městského muzea sídlícího ve výstavním paláci z 19. století ve stínu dálničního viaduktu?
Naší odpovědí je mobilizace nejcennějšího artefaktu, který se nachází v muzejním depozitáři. Poskytujeme mu unikátní prostor, péči a zasazujeme jej do dobového kontextu. Zároveň boříme představu, že muzeum je prostor, který funguje výhradně v otevíracích hodinách.
Navazujeme na architektonickou, interiérovou i scénografickou algebru paláce a dále ji rozvíjíme. Architektonické i technologické řešení jednotlivých sálů funguje jako pentatonika obrazových, prostorových a akustických zážitků. Ty jsou důsledně orchestrovány do prostorové symfonie s vlastním začátkem, gradací i vyústěním. Mimo návštěvnické hodiny nebo ve speciálních chvílích se tak celý ekosystém pěti sálů dokáže proměnit v prostor pro jiný kulturní či komerční program.
Dualita programového využití je přítomna také v designovém řešení. Radikálně neomodernistické formy velkorysých sálů přísně geometrických tvarů zjemňujeme přívětivými křivkami akustických závěsů. V momentě, kdy se spustí obraz i zvuk, se tyto prostory promění v ozvěnu barokních a klasicistních interiérů. Zrcadlivé velkoformátové stěny, v nichž se prostor odráží, jsou rovněž odkazem na reprezentativní palácové prostory.
Výsledkem je živá, dynamická multimediální obrazárna. Zapomenutý palác tak na sebe upozorňuje nad rámec expozice a stává se prostorem, ve kterém stojí za to trávit volný čas.
Paleta použitého arsenálu: obraz, zvuk, drapérie, malba, sklo – kruhové, ohýbané; sochařská přítomnost sezení – se chová tak, aby návštěvníky maximálně připravila na setkání s Langweilovým modelem. Ten z bezpečnostních důvodů musí být nainstalován ve velmi spoře osvětleném prostoru.
Všechny tyto prvky zároveň rámují nebo nechávají vyniknout hodnotným uměleckým artefaktům – ať už polychromovaným stropům nebo freskám.
První a pátý sál pracují s iluzí průhledu. Návštěvník vidí lidi v reálné velikosti a sály tak působí jako průhledy do Prahy různého času.
Ve všech sálech je kladen maximální zřetel na obrazový přednes. Velikosti pixelů zobrazovacích zařízení jsou úměrné odstupovým vzdálenostem návštěvníků i požadovanému art-direktorskému záměru.
Všechny sály jsou pečlivě akusticky ošetřeny.
Vitríny jsou z lepeného dvouvrstvého bezpečnostního skla. Jsou prachotěsné, s kontrolovaným klimatem a jsou opatřeny informačním displejem.
