autoři: Anne-Sereine Tremblay, Jan Kudlička, Marina Kounavi, spoluautoři: Konstantina Lola, Sebastian Prado Alcala, Maria Karatsiompani, Petr Kalivoda, Simos Makaronas, Klára Lanžhotská, David Vaculík
VCES a.s.
Stávající budova z roku 1969 je dokladem modernistické veřejné architektury — funkční, avšak uzavřené dovnitř sebe sama. Dnes stojí před výzvou sdílenou mnoha veřejnými budovami napříč střední Evropou: jak proměnit administrativní stavbu v živý organismus, který skutečně slouží lidem. Architektura zde je nástrojem proměny, definuje roli radnice jako otevřené a multifunkční infrastruktury.
Ústředním prvkem projektu je nové hlavní schodiště připojené k jižní fasádě budovy, obrácené k náměstí. Nejde jen o vertikální propojení podlaží, ale o gesto, které zviditelňuje vztahy obvykle skryté — pohyb úředníků i návštěvníků se stává čitelným zvenčí a instituce se otevírá veřejnému pohledu.
V objemu proskleného schodiště se prolínají výstavní prostory s neformálními místy setkávání. Komunikace napříč úřadem se mění z interní procedury ve viditelný, prostorový akt. Skrz budovu vzniká veřejná trasa — diagonální cesta od recepce v přízemí až po nejvyšší podlaží s matrikou a kavárnou, čímž vzniká nová urbanistická kotva Přerova a organizující princip celé budovy.
Prosklené schodiště propojuje všechna podlaží najednou a odhaluje vnitřní pohyb budovy v jediném řezu. Přesunem komunikace z uzavřených chodeb na transparentní fasádu se z funkční nutnosti stává civilní gesto, které činí instituci čitelnou a otevřenou.
Přízemí je navrženo jako plynulé pokračování náměstí T. G. M. — plně prosklené, s přímým propojením ulice a interiéru. Volné průhledy skrz budovu na zadní dvůr stírají hranici mezi veřejným a institucionálním prostorem.
Na nejvyšším podlaží funguje přístupná střešní terasa s kavárnou jako lehký architektonický pavilon s výhledem na Přerov — vyvrcholení veřejné trasy budovy a živé místo s vlastní hodnotou pro město.
Konstrukce byla zbavena nenosných příček pro prostorovou efektivitu. Uvolněné podlažní desky vytvářejí uspořádání kolem stabilního centrálního jádra, které umožňuje snadno přeskupovat pracovní prostředí lehkými příčkami — nákladově efektivní řešení.
Rekonstrukce vychází z principu respektu k původní konstrukční podstatě budovy, doplněné o současné technologické a materiálové vrstvy. Zachované hodnotné prvky stavby z konce 60. let jsou doplněny novými konstrukcemi splňujícími dnešní požadavky na energetickou efektivitu, požární bezpečnost, komfort a udržitelnost.
Z původního objektu byla zachována nosná ocelová rámová konstrukce a stropní i podlahové konstrukce z prefabrikovaných železobetonových PZD panelů. Tyto prvky tvoří základní konstrukční vrstvu stavby — očištěnou, staticky prověřenou a adaptovanou pro nové využití. Nové zásahy nejsou nahrazením původní architektury, ale její další vývojovou etapou.
Původní ocelový skelet sloupů a průvlaků zůstává hlavním nosným systémem. Kvůli požární odolnosti dostal protipožární sádrokartonový obklad zakrytý eloxovaným hliníkovým plechem, který dává konstrukci jednotný soudobý výraz a odlišuje historickou podstatu od nové podoby.
Původní železobetonové panely byly doplněny novými skladbami podlah — tepelnou a kročejovou izolací, anhydritovou vyrovnávací vrstvou a finálním povrchem z polyuretanové stěrky. Materiál je odolný, snadno udržovatelný a vytváří jednolitý charakter interiéru zdůrazňující konstrukční logiku budovy.
Nová fasáda navazuje na původní modulární systém střídání prosklených a plných výplní, čímž zachovává rytmus a proporce původní architektury a zároveň zlepšuje tepelně technické parametry obálky budovy. Doplněna je nová tepelná izolace a moderní výplně otvorů. Na jižní straně objektu je integrováno stínění z tahokovu, které omezuje přehřívání interiéru, zvyšuje energetickou efektivitu a vytváří charakteristickou vizuální vrstvu fasády proměňující se podle denní doby a světla.
Železobetonové prvky arkád v průchodu na západní straně objektu byly zachovány a opatřeny novou břízolitovou omítkou navazující na tradiční materiálové řešení stavby a zajišťující jejich dlouhodobou ochranu. Obnovený povrch sjednocuje výraz veřejného prostoru a podtrhuje kontinuitu mezi původní a novou vrstvou budovy.
Celková materializace je založena na dialogu mezi zachovanou konstrukční podstatou stavby a novými vrstvami reagujícími na současné technické, environmentální a provozní požadavky. Výsledkem je architektura respektující původní charakter budovy, transformovaná soudobými materiály a technologiemi pro její dlouhodobé využití.
